Divoké sny o zelené Syrize

Vítězné bouchání šampaňského v brněnské redakci Deníku Referendum a v družstevní kavárně ROH na pražském Žižkově se sobotním večerem rozléhalo natolik, až jsme ho dobře slyšeli i ve vinohradské lumpenkavárně. Zelení v čele se Stropnickým budou kormidlovat výrazně doleva a příznačné je, že podpory se tomuto politikovi dostává nejen z ekosocialistické frakce vlastní strany a od redaktorů A2larmu a Referenda, ale i od mladých buřičů z ČSSD sdružených pod hnutím Idealisté.cz. Bude ale obrat doleva Zeleným stačit na překonání příslovečných tří procent?

Mezi českou mladou levicí poslední roky výrazně rezonuje tužba po vzniku strany, jež by dokázala skloubit tvrdou kritiku kapitalismu s liberálními hodnotami, po jakési české variantě řecké Syrizy či španělských Podemos. A zvolení radikálně-levicového bouřliváka Stropnického do čela Strany zelených toto volání částečně plní. Strana pod jeho vedením zatočí výrazně doleva, a postmoderní hodnoty typu ochrany životního prostředí, prosazování práv LGBT či vstřícný postoj k uprchlíkům doplní i tvrdá kritika kapitalismu.


Zrození zelené Syrizy? Matěj Stropnický se na sjezdu Zelených stal předsedou strany. Pro uskupení to bude znamenat zásadní obrat doleva. Jak na to bude reagovat širší elektorát, to ale teprve uvidíme. Foto: Strana Zelených.

Budovali jsme Islámský stát. A to dřív, než to začalo bejt cool

Autobiografické knihy bývalých britských islamistů Eda Husaina a Maajida Nawaze jsou klíčovým zdrojem informací pro pochopení, proč je zpolitizovaný výklad radikálního islámu natolik přitažlivý nejen pro mladé lidi bez perspektiv na okraji evropských velkoměst, ale i pro inteligentní jedince, jež by mohli patřit k evropské elitě. A to navzdory tomu, že od vydání první z nich již uplynulo deset let a Islámský stát se mezitím stal realitou.

Britští aktivisté Ed Husain a Maajid Nawaz jsou nejlepšími přáteli z dětství. V mládí se oba setkali v řadách islamistického hnutí Hizb-Ut Tahrír a v mešitách na okraji Londýna horovali za vytvoření islámského státu, který by fungoval zcela v souladu s radikálním výkladem islámu a skoncoval s neokolonialismem dekadentního západního světa. Když se Husain rozhodl po několika letech aktivního členství hnutí opustit, přerušili spolu veškerý kontakt. O mnoho let později to byl ale právě Husain, kdo Nawazovi pomohl najít nový smysl života po té, co se i on stal mezi islamisty odpadlíkem – a spolu se svými fanatickými soudruhy tím přišel i o manželku, velkou část rodiny a drtivou většinu přátel.

„Být muslim bylo prostě najednou cool,“ popisuje v knize The Radical (2012) bývalý islamista Maajid Nawaz svou cestu k politickému islámu. Spolu s Edem Husainem, autorem knihy The Islamist (2007) dnes působí jako protislamistiičtí a protiextremističtí aktivisté.

Až udeří Malý bratr

Rozšíření sociálních sítí a digitalizace všemožných databází umožňuje monitoring extrémního rozsahu nejen vládám a korporacím, ale i všem středně pokročilým uživatelům internetu. V souvislosti s polarizující se politickou situací může snadná dostupnost informací znamenat pro veřejně aktivní občany nebezpečí.

Tou historkou jsme se dlouho bavili, i když vlastně moc vtipná nebyla. Můj dobrý kamarád hledal krátce po dokončení studií sociální antropologie práci a jak už to tak u absolventů humanitních oborů bývá (a u antropologů zejména), protloukal se všelijak. Na jednom z pohovorů ho však překvapila poněkud netradiční otázka. „Jakube,“ zeptal se ho za pracovním stolem usazený „ejčárista“. „Vy asi docela pijete alkohol, že ano?“. Kamarád, který byl známý tím, že zvládal chlastat tak dlouho, až mu naskákaly po tvářích rudé fleky, nesměle přitakal. A po pár vteřinách rozpačitého ticha mu na stole přistála jeho vlastní vytištěná fotografie, na níž objímá záchodovou mísu. Jak se k ní jeho potenciální zaměstnavatel dostal, jsme se nemuseli ptát. Prostě ji – nějak - vygooglil.

Nejsem rasista, ale... muslimové ať se kolektivně omluví!

Teroristické atentáty v Paříži spustily v české veřejné debatě vodopád prohlášení veřejně známých osobností, jež přímo či nepřímo spojují s útoky islamistů s jakou fiktivní muslimskou "komunitou". Vykreslováním všech muslimů jako jednotné komunity ve skutečnosti kopírujeme rasistické uvažování islamistů, jež dělí svět na muslimskou ummah a nevěřící kuffar, jejichž život nemá žádnou cenu.

„No já furt čekám, až se k tomu vyjádříš na Facebooku ty,“ nabádal mě minulou sobotu nad pivem můj dobrý kamarád ze středoškolských let. Pravda, pařížské útoky jsem sice zaznamenal už v pátek večer a sledoval je – částečně skrze internetovou televizi, částečně skrze Twitter – tak trochu live, takže dojmů i myšlenek jsem měl plno, ale potřebu jakkoliv se k tématu vyjadřovat jsem skutečně necítil. „:-(„ a „Já vím“ zněl obsah dvou esemesek, které jsem si v sobotu o přestávkách mezi řízením vyměnil s kamarádkou, zatímco jsem v dešti pomalu ukrajoval kilometry na silnici vedoucí na pražské předměstí.

Tahle Země patří všem! (fotogalerie z demonstrace)

A picture is worth a thousand words, říká se občas. A u demonstrací to platí dvojnásob.

Demonstrace Tahle Země patří všem se odehrála 17. listopadu v Praze a jejím cílem bylo vyslovit nesouhlas s rostoucí xenofobií ve společnosti a vyjádřit podporu uprchlíkům, kteří utíkají před válkou do Evropy.

Smyslem demonstrace Tahle Země patří všem bylo vyslovit nesouhlas s rostoucí xenofobií ve společnosti a vyjádřit podporu uprchlíkům, kteří utíkají před válkou do Evropy.

Neplacené stáže jsou závod ke dnu, který musí skončit

Dlouhotrvající neplacené stáže na plný úvazek jsou standardem v zahraničí a postupně se jimi stávají i v Česku. To, co se může zdát jako zajímavý způsob, jak získat praxi ve vysněném oboru, je přitom selháním trhu, které vede k neefektivitě a neblahým sociálním důsledkům. Existenci neplacených a poloplacených stáží je třeba regulovat a vyžadovat i u nich uplatnění minimální mzdy. Je však třeba mít na paměti, že žádná regulace nedovede problém kompletně vyřešit, neboť řeší symptomy a nikoliv původ problému. Na vině je především uvažování lidí a jejich ochota pracovat zadarmo - i kdyby to nedávalo žádný smysl.

 

Rakovina pracovního trhu

 „Je to vlastně win-win situace,“ vysvětluje znalecky postarší kolega ze sportovní redakce, zatímco čekáme na letní zahrádce na pivo. „Když to řeknu trochu drsně, jste pro nás sice levná pracovní síla, ale sami se zase naučíte, jak ta redakce funguje, abyste v ní jednou mohli normálně pracovat.“ Mlčky přikyvuju a pozoruju zrzku, která se ohání za barem. Třeba taky studuje na Karlovce. „Já sem před dvaceti rokama taky začínal jako elév, a kde dneska sem,“ dodává žoviálně budoucí kolega a zanoří do pivní pěny svůj nos, který tvarem připomíná fotbalovou mičudu. Začíná léto 2012, ulice Prahy žhnou třicetistupňovými vedry a přede mnou je neplacená dvouměsíční stáž v jedné redakci, po které ze mě má vyrůst plnohodnotný novinář.

My Gangsteři ze stanice Neukölln

"Podívej se, jak to mají ostatní. Třeba tady Kevinovi nebo Lukasovi rodiče chodí každý den do práce a vydělávají peníze. A pak přijdou tvoji rodiče, kteří do práce nechodí a peníze jim seberou," vyčítá třídní učitelka malému Yehyovi, když ve svůj první školní den přizná, že jeho rodiče nechodí do práce. Až se druhý den Yehyův otec vydá do školy, aby vysvětlil, že coby palestinský uprchlík z Libanonu nemá v Německu pracovní povolení a vydělávat si prací tedy ani z definice nemůže, učitelka mu jen poklepe na rameno a řekne: "Naučte se nejdříve pořádně německy - a pak mi přijďte něco vysvětlovat!"

Kniha Mezi Gangy z Neuköllnu (In den Gangs von Neukölln) vypráví skutečný Příběh Yehyi E., potomka běženců, kterým se na začátku devadesátých let podařilo dostat do Německa z uprchlického tábora v Libanonu. Země, která válkou zuboženým lidem poskytla ochranu před hrůzami občanské války, však nerozevírá svou náruč bez výhrad – v síti azylového práva uvízne řada libanonsko-palestinských rodin tak nešťastně, že jsou v Německu pouze „trpěni“ (geduldet); mají sice právo na pobyt, to ale platí pouze pro danou spolkovou zemi a neposkytuje jim nejen právo pracovat, ale ani možnost složit maturitní zkoušku či získat řidičský průkaz. Status, který by možná dával smysl pro krátkodobé uprchlíky, úřady Palestincům znovu a znovu obnovují, protože je koneckonců není pořádně možné ani nikam vyhostit. Yehyova rodina tak život v Německu sleduje zpoza skleněných zdí berlínského akvária; nesmějí opustit německé hlavní město a kvůli nemožnosti pracovat jsou na život z dávek tak nějak z definice odkázáni.

Až chalífa usedne v Elysejském paláci

Jen těžko si lze představit tragičtější okolnosti představení nové knihy, než měl román francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Kniha, jež vykresluje ovládnutí Francie islamisty, vyšla přesně v den, kdy prakticky celou redakci týdeníku Charlie Hebdo vystřílela dvojice radikálních islamistů.  Nešťastná náhoda (týdeník navíc vyšel ten týden právě s karikaturou Houellebecqa), tak ještě podtrhla pověst knihy coby jakési potenciální bible islamofobů.

Román Podvolení (v originále Soumission) se odehrává v blízké budoucnosti, kdy se v obraně před vítězstvím krajní pravice spojí tradiční síly francouzské politiky, socialisté a středopraví gaullisté, s islamisty. V prezidentské volbě tak vyhraje kandidát Muslimského bratrstva Mohammed Ben Abbes, který Francii posune zcela demokraticky k islamistickému režimu. Přeměnu Francie v muslimskou velmoc nahlíží čtenář skrze oči vysokoškolského pedagoga, odborníka na spisovatele Jorise-Karla Huysmanse, který pod tlakem změny režimu konvertuje k islámu – podobně jako se spisovatel, jehož dílo zkoumá, kdysi v devatenáctém století navrátil k náboženství a nechal se v závěru života pokřtít.