Okkupace. Když ruský medvěd obejme Norsko

Spojené státy dosáhly energetické nezávislosti a vystoupily z NATO. Občanské války rozvrátily Blízký východ. A v norských parlamentních volbách vyhrává radikálně ekologická strana, která prosazuje naprostý odklon od těžby plynu a ropy a mohutné investice do čistých zdrojů energie. Evropská unie stojí na pokraji energetické krize a plány Norska hrozí její situaci ještě zhoršit. Experimenty seveřanů se ale nelíbí ani Rusku, pro nějž jsou čisté zdroje z Norska potenciální konkurencí. Brusel a Moskva tak udělají deal; zatímco ruští vojáci obsadí norská ropná pole a vykonají za Evropany špinavou práci, Evropská komise odmítne Norům jakkoliv pomoci. Severský stát se tak pomalu sžívá s okupací a život v něm stále více připomíná poměry v ruské gubernii, i když těžba ropy a plynu dávno jede jako před okupací. Desetidílný seriál Okkupert vykresluje pochmurnou budoucnost - ale leccos nám říká především o současnosti.

Prague Pride 2016 (fotoreportáž)

"A pořádně mu to dneska večer udělej!" křičí na mě zdálky prodavač z obchodu s tričky I♥Prague a aby bylo jasné, co myslí, bouchá pěstí do nastavené dlaně. Právě jsme se na pražské Pride potkali s kamarádem, a jelikož jsme se na pozdravení objali, prodavač má o naší orientaci jasno. (Oba máme, mimochodem, přítelkyni. A vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byla v průvodu třeba i polovina lidí se standardní orientací.)

Pochod hrdosti se v Praze letos koná již pošesté. A i když se Česko ve srovnání se zbytkem střední a východní Evropy zdá nebývale liberální, řada předsudků a odsudků vůči minoritní orientaci přetrvává dodnes - a to nejen mezi prodavači triček pro turisty. Ani česká legislativa, umožňující "pouze" registrované partnerství, není v celosvětovém srovnání nijak zvlášť progresivní. Zvlášť při pohledu na to, jak se rozšiřuje počet zemí, které teplým párům umožňují soužití se vším všudy - od manželství po adopce.

V souvislosti s tím, že se v Česku bude brzy rozhodovat o umožnění adopcí stejnopohlavními páry, je otázka postavení menšin opět na výsost aktuálním tématem. A to se evidentně promítá i do návštěvnosti Prague Pride. Podle organizátorů se průvodu letos zúčastnilo kolem 40 tisíc lidí.

Demonstrace #MlčetNehodlám (fotoreportáž)

Ačkoliv by se místy mohlo zdát, že největší kontroverze spojené s uprchlickou krizí již pominuly, demonstrace plní česká náměstí neustále a na výročí konce druhé světové války tomu nebylo jinak. Na shromáždění proti projevům nenávisti nazvané Mlčet nehodlám se v neděli 8. května sešlo asi 500-1000 lidí.

Na shromáždění vystoupili mimo jiné Filip Schneider (modrovlasý předseda Mladých zelených, vlevo) a muzikant a aktivista Jan Vrobel (vpravo).

Po druhé hodině odpolední se na pódiu vystřídalo několik řečníků včetně prouprchlických aktivistů a politiků ze Strany zelených a Pirátské strany. Poté se dav vydal na památník na Vítkově a cestou proběhl menší incident před hospodou Excalibur, kde pravidelně hrává hudebník Tomáš Ortel spojovaný s neonacistickou scénou. Střetu mezi účastníky demonstrace a návštěvníky hospody však zabránili přítomní policisté a antikonfliktní tým. Na samotném památníku, kam nakonec dav dorazil v poněkud sníženém počtu okolo páté hodiny odpolední, nakonec shromáždění skončilo.

Za Evropu beze strachu a nenávisti, za Solidaritu bez hranic (fotogalerie z demonstrací)

V sobotu se v Praze konalo hned několik demonstrací, z nichž dvě byly zaměřené jednoznačně na podporu uprchlíků, zatímco tři proti nim. Podařilo se mi částečně fotit na obou demonstracích; v nejvyhrocenějších chvílích dole na Klárově už mi na focení nezbývalo bohužel dost světla. Fotky z mobilu jsem zároveň průběžně postoval na Twitter.
 
Podrobný průběh demonstrací už popsali jiní (nejlepší popis vytvořili zřejmě redaktoři Deníku Referendum), proto jen ve zkratce: zatímco jedna prouprchlická demonstrace se konala na Pohořelci a účastnili se jí i zástupci některých politických stran (konkrétně Zelení a mládežnická frakce sociálních demokratů Idealisté.cz), druhá začínala na Malostranském náměstí a velkou část účastníků tvořili zástupci antifašistických a anarchistických kruhů. Nakonec se obě prouprchlické demonstrace setkaly na Klárově.

V Praze se první únorový víkend konaly dvě demonstrace na podporu uprchlíků a tři proti nim. Na snímku prouprchlická demonstrace pořádána antifašisticky a anarchisticky laděnými skupinami.

Divoké sny o zelené Syrize

Vítězné bouchání šampaňského v brněnské redakci Deníku Referendum a v družstevní kavárně ROH na pražském Žižkově se sobotním večerem rozléhalo natolik, až jsme ho dobře slyšeli i ve vinohradské lumpenkavárně. Zelení v čele se Stropnickým budou kormidlovat výrazně doleva a příznačné je, že podpory se tomuto politikovi dostává nejen z ekosocialistické frakce vlastní strany a od redaktorů A2larmu a Referenda, ale i od mladých buřičů z ČSSD sdružených pod hnutím Idealisté.cz. Bude ale obrat doleva Zeleným stačit na překonání příslovečných tří procent?

Mezi českou mladou levicí poslední roky výrazně rezonuje tužba po vzniku strany, jež by dokázala skloubit tvrdou kritiku kapitalismu s liberálními hodnotami, po jakési české variantě řecké Syrizy či španělských Podemos. A zvolení radikálně-levicového bouřliváka Stropnického do čela Strany zelených toto volání částečně plní. Strana pod jeho vedením zatočí výrazně doleva, a postmoderní hodnoty typu ochrany životního prostředí, prosazování práv LGBT či vstřícný postoj k uprchlíkům doplní i tvrdá kritika kapitalismu.


Zrození zelené Syrizy? Matěj Stropnický se na sjezdu Zelených stal předsedou strany. Pro uskupení to bude znamenat zásadní obrat doleva. Jak na to bude reagovat širší elektorát, to ale teprve uvidíme. Foto: Strana Zelených.

Budovali jsme Islámský stát. A to dřív, než to začalo bejt cool

Autobiografické knihy bývalých britských islamistů Eda Husaina a Maajida Nawaze jsou klíčovým zdrojem informací pro pochopení, proč je zpolitizovaný výklad radikálního islámu natolik přitažlivý nejen pro mladé lidi bez perspektiv na okraji evropských velkoměst, ale i pro inteligentní jedince, jež by mohli patřit k evropské elitě. A to navzdory tomu, že od vydání první z nich již uplynulo deset let a Islámský stát se mezitím stal realitou.

Britští aktivisté Ed Husain a Maajid Nawaz jsou nejlepšími přáteli z dětství. V mládí se oba setkali v řadách islamistického hnutí Hizb-Ut Tahrír a v mešitách na okraji Londýna horovali za vytvoření islámského státu, který by fungoval zcela v souladu s radikálním výkladem islámu a skoncoval s neokolonialismem dekadentního západního světa. Když se Husain rozhodl po několika letech aktivního členství hnutí opustit, přerušili spolu veškerý kontakt. O mnoho let později to byl ale právě Husain, kdo Nawazovi pomohl najít nový smysl života po té, co se i on stal mezi islamisty odpadlíkem – a spolu se svými fanatickými soudruhy tím přišel i o manželku, velkou část rodiny a drtivou většinu přátel.

„Být muslim bylo prostě najednou cool,“ popisuje v knize The Radical (2012) bývalý islamista Maajid Nawaz svou cestu k politickému islámu. Spolu s Edem Husainem, autorem knihy The Islamist (2007) dnes působí jako protislamistiičtí a protiextremističtí aktivisté.

Až udeří Malý bratr

Rozšíření sociálních sítí a digitalizace všemožných databází umožňuje monitoring extrémního rozsahu nejen vládám a korporacím, ale i všem středně pokročilým uživatelům internetu. V souvislosti s polarizující se politickou situací může snadná dostupnost informací znamenat pro veřejně aktivní občany nebezpečí.

Tou historkou jsme se dlouho bavili, i když vlastně moc vtipná nebyla. Můj dobrý kamarád hledal krátce po dokončení studií sociální antropologie práci a jak už to tak u absolventů humanitních oborů bývá (a u antropologů zejména), protloukal se všelijak. Na jednom z pohovorů ho však překvapila poněkud netradiční otázka. „Jakube,“ zeptal se ho za pracovním stolem usazený „ejčárista“. „Vy asi docela pijete alkohol, že ano?“. Kamarád, který byl známý tím, že zvládal chlastat tak dlouho, až mu naskákaly po tvářích rudé fleky, nesměle přitakal. A po pár vteřinách rozpačitého ticha mu na stole přistála jeho vlastní vytištěná fotografie, na níž objímá záchodovou mísu. Jak se k ní jeho potenciální zaměstnavatel dostal, jsme se nemuseli ptát. Prostě ji – nějak - vygooglil.

Nejsem rasista, ale... muslimové ať se kolektivně omluví!

Teroristické atentáty v Paříži spustily v české veřejné debatě vodopád prohlášení veřejně známých osobností, jež přímo či nepřímo spojují s útoky islamistů s jakou fiktivní muslimskou "komunitou". Vykreslováním všech muslimů jako jednotné komunity ve skutečnosti kopírujeme rasistické uvažování islamistů, jež dělí svět na muslimskou ummah a nevěřící kuffar, jejichž život nemá žádnou cenu.

„No já furt čekám, až se k tomu vyjádříš na Facebooku ty,“ nabádal mě minulou sobotu nad pivem můj dobrý kamarád ze středoškolských let. Pravda, pařížské útoky jsem sice zaznamenal už v pátek večer a sledoval je – částečně skrze internetovou televizi, částečně skrze Twitter – tak trochu live, takže dojmů i myšlenek jsem měl plno, ale potřebu jakkoliv se k tématu vyjadřovat jsem skutečně necítil. „:-(„ a „Já vím“ zněl obsah dvou esemesek, které jsem si v sobotu o přestávkách mezi řízením vyměnil s kamarádkou, zatímco jsem v dešti pomalu ukrajoval kilometry na silnici vedoucí na pražské předměstí.

Tahle Země patří všem! (fotogalerie z demonstrace)

A picture is worth a thousand words, říká se občas. A u demonstrací to platí dvojnásob.

Demonstrace Tahle Země patří všem se odehrála 17. listopadu v Praze a jejím cílem bylo vyslovit nesouhlas s rostoucí xenofobií ve společnosti a vyjádřit podporu uprchlíkům, kteří utíkají před válkou do Evropy.

Smyslem demonstrace Tahle Země patří všem bylo vyslovit nesouhlas s rostoucí xenofobií ve společnosti a vyjádřit podporu uprchlíkům, kteří utíkají před válkou do Evropy.

Neplacené stáže jsou závod ke dnu, který musí skončit

Dlouhotrvající neplacené stáže na plný úvazek jsou standardem v zahraničí a postupně se jimi stávají i v Česku. To, co se může zdát jako zajímavý způsob, jak získat praxi ve vysněném oboru, je přitom selháním trhu, které vede k neefektivitě a neblahým sociálním důsledkům. Existenci neplacených a poloplacených stáží je třeba regulovat a vyžadovat i u nich uplatnění minimální mzdy. Je však třeba mít na paměti, že žádná regulace nedovede problém kompletně vyřešit, neboť řeší symptomy a nikoliv původ problému. Na vině je především uvažování lidí a jejich ochota pracovat zadarmo - i kdyby to nedávalo žádný smysl.

 

Rakovina pracovního trhu

 „Je to vlastně win-win situace,“ vysvětluje znalecky postarší kolega ze sportovní redakce, zatímco čekáme na letní zahrádce na pivo. „Když to řeknu trochu drsně, jste pro nás sice levná pracovní síla, ale sami se zase naučíte, jak ta redakce funguje, abyste v ní jednou mohli normálně pracovat.“ Mlčky přikyvuju a pozoruju zrzku, která se ohání za barem. Třeba taky studuje na Karlovce. „Já sem před dvaceti rokama taky začínal jako elév, a kde dneska sem,“ dodává žoviálně budoucí kolega a zanoří do pivní pěny svůj nos, který tvarem připomíná fotbalovou mičudu. Začíná léto 2012, ulice Prahy žhnou třicetistupňovými vedry a přede mnou je neplacená dvouměsíční stáž v jedné redakci, po které ze mě má vyrůst plnohodnotný novinář.