Vítězné bouchání šampaňského v brněnské redakci Deníku Referendum a v družstevní kavárně ROH na pražském Žižkově se sobotním večerem rozléhalo natolik, až jsme ho dobře slyšeli i ve vinohradské lumpenkavárně. Zelení v čele se Stropnickým budou kormidlovat výrazně doleva a příznačné je, že podpory se tomuto politikovi dostává nejen z ekosocialistické frakce vlastní strany a od redaktorů A2larmu a Referenda, ale i od mladých buřičů z ČSSD sdružených pod hnutím Idealisté.cz. Bude ale obrat doleva Zeleným stačit na překonání příslovečných tří procent?
Mezi českou mladou levicí poslední roky výrazně rezonuje tužba po vzniku strany, jež by dokázala skloubit tvrdou kritiku kapitalismu s liberálními hodnotami, po jakési české variantě řecké Syrizy či španělských Podemos. A zvolení radikálně-levicového bouřliváka Stropnického do čela Strany zelených toto volání částečně plní. Strana pod jeho vedením zatočí výrazně doleva, a postmoderní hodnoty typu ochrany životního prostředí, prosazování práv LGBT či vstřícný postoj k uprchlíkům doplní i tvrdá kritika kapitalismu.
Může se to proto zdát jako troufalost v situaci, kdy zvolení Stropnického doporučovali Straně zelených i pravicově-liberální komentátoři střihu Honzejka a Šídla. Jeho volba ostatně asi skutečně neměla alternativu. Přesto je však třeba jednoznačně říct: představa, že radikální obrat doleva zajistí zeleným návrat na politické výsluní, je wishful thinking té části pražské a brněnské kavárny, která sedává v levé části sálu.
Matějovi Stropnickému nelze upřít obrovské charisma, intelekt, politické úspěchy v domovské Praze 3 i nebývalou fotogeničnost. Jenže to ne vždy stačí. Pro úspěch politické strany totiž nejsou zásadní jen schopnosti jejích politiků, ale uvažování a rozmary jejich elektorátu. Politici jej samozřejmě mohou svým působením formovat, ale zdali jednou zasednou v parlamentu, stejně závisí na cílových voličích, se kterými musí pracovat. Úspěchy Syrizy a Podemos nejsou jen plodem brutální hospodářské krize, jejíž sílu si v Česku neumíme představit, ale i historické zkušenosti s diktaturami, které držely u moci banky a průmyslové podniky. Pro silnou radikálně-levicovou stranu byl v těchto zemích prostor vždycky, Tsipras s Iglesiasem jej jen uměli ve správný čas vyplnit.
V Česku přitom existuje silná pravděpodobnost, že část elektorátu vyznávající postmoderní hodnoty typu lidských práv neskousne Stropnického kritiku kapitalismu a vhodí hlas postschwarzenbergovské TOPce, zatímco prekarizovaní obyvatelé Ústecka a Ostravska pohrdnou Pražákem, který chce vítat uprchlíky, a raději budou volit Blok proti islámu. Fakt, že Matěj Stropnický je horká hlava, situaci neusnadňuje; pikantní výroky o zlotřilosti nadnárodního kapitalismu či americkém imperialismu, které spolehlivě odradí pravicově laděnou část pražské kavárny, z něj vytáhne první šikovný novinář.
Na rozdíl od západní části Evropské unie vyznává v Česku kombinaci postmoderních a antikapitalistických hodnot jednoduše jen velmi specifická část elektorátu, omezená na humanitní inteligenci a prekarizované absolventy nekomerčně orientovaných vysokoškolských oborů, kteří po návratu z Erasmu a obhajobě diplomky na filozofické fakultě zjišťují, že nekritický antikomunismus jejich rodičů trpí značnými limity. V této demografické skupině se Matěj Stropnický může těšit sebevětší oblibě (dle autorova Twitteru a Facebooku se blíží jakémusi zbožštění), ale zda to bude stačit na 5 % nutných pro vstup do parlamentu, je velká otázka.
Ačkoliv předpoklady pro vznik liberální varianty tvrdé levice zůstávají v Česku velmi omezené, nepochybuji, že Stropnický může ve finále Zelené k úspěchu v parlamentních volbách přece jen dovést. „Manžel říkal, že do Evropskýho parlamentu bude volit Zelený, Svobodný, nebo Piráty, protože jsou všichni mladý a neokoukaný a nezkorumpovaný,“ shrnula před časem moje kamarádka uvažování běžného zmateného voliče, který nečte volební program a je tak schopen se rozhodovat i mezi stranami, jež se vzájemně popírají. Lidé mnohdy neuvažují racionálně a dojem je silnější než obsah, což může být pro charismatického hezouna ze Žižkova výhodou.
V jeho vlastním zájmu by však bylo v tuto chvíli poněkud otupit nejostřejší hrany svého politického přesvědčení, protože ne všechno, čemu tleskají jeho levicově založení spolustraníci, bude schopné skousnout celorepublikový elektorát. Stropnického působení na magistrátu, stejně jako i jeho předvolební projev, však ukazují, že má jiné plány. Jestli to bude sukces, to teprve uvidíme, ale jízda to bude rozhodně.
Autora blogu Vinohradská kavárna můžete sledovat na Twitteru a na Facebooku.
Mezi českou mladou levicí poslední roky výrazně rezonuje tužba po vzniku strany, jež by dokázala skloubit tvrdou kritiku kapitalismu s liberálními hodnotami, po jakési české variantě řecké Syrizy či španělských Podemos. A zvolení radikálně-levicového bouřliváka Stropnického do čela Strany zelených toto volání částečně plní. Strana pod jeho vedením zatočí výrazně doleva, a postmoderní hodnoty typu ochrany životního prostředí, prosazování práv LGBT či vstřícný postoj k uprchlíkům doplní i tvrdá kritika kapitalismu.
 |
| Zrození zelené Syrizy? Matěj Stropnický se na sjezdu Zelených stal předsedou strany. Pro uskupení to bude znamenat zásadní obrat doleva. Jak na to bude reagovat širší elektorát, to ale teprve uvidíme. Foto: Strana Zelených. |
Může se to proto zdát jako troufalost v situaci, kdy zvolení Stropnického doporučovali Straně zelených i pravicově-liberální komentátoři střihu Honzejka a Šídla. Jeho volba ostatně asi skutečně neměla alternativu. Přesto je však třeba jednoznačně říct: představa, že radikální obrat doleva zajistí zeleným návrat na politické výsluní, je wishful thinking té části pražské a brněnské kavárny, která sedává v levé části sálu.
Matějovi Stropnickému nelze upřít obrovské charisma, intelekt, politické úspěchy v domovské Praze 3 i nebývalou fotogeničnost. Jenže to ne vždy stačí. Pro úspěch politické strany totiž nejsou zásadní jen schopnosti jejích politiků, ale uvažování a rozmary jejich elektorátu. Politici jej samozřejmě mohou svým působením formovat, ale zdali jednou zasednou v parlamentu, stejně závisí na cílových voličích, se kterými musí pracovat. Úspěchy Syrizy a Podemos nejsou jen plodem brutální hospodářské krize, jejíž sílu si v Česku neumíme představit, ale i historické zkušenosti s diktaturami, které držely u moci banky a průmyslové podniky. Pro silnou radikálně-levicovou stranu byl v těchto zemích prostor vždycky, Tsipras s Iglesiasem jej jen uměli ve správný čas vyplnit.
V Česku přitom existuje silná pravděpodobnost, že část elektorátu vyznávající postmoderní hodnoty typu lidských práv neskousne Stropnického kritiku kapitalismu a vhodí hlas postschwarzenbergovské TOPce, zatímco prekarizovaní obyvatelé Ústecka a Ostravska pohrdnou Pražákem, který chce vítat uprchlíky, a raději budou volit Blok proti islámu. Fakt, že Matěj Stropnický je horká hlava, situaci neusnadňuje; pikantní výroky o zlotřilosti nadnárodního kapitalismu či americkém imperialismu, které spolehlivě odradí pravicově laděnou část pražské kavárny, z něj vytáhne první šikovný novinář.
Na rozdíl od západní části Evropské unie vyznává v Česku kombinaci postmoderních a antikapitalistických hodnot jednoduše jen velmi specifická část elektorátu, omezená na humanitní inteligenci a prekarizované absolventy nekomerčně orientovaných vysokoškolských oborů, kteří po návratu z Erasmu a obhajobě diplomky na filozofické fakultě zjišťují, že nekritický antikomunismus jejich rodičů trpí značnými limity. V této demografické skupině se Matěj Stropnický může těšit sebevětší oblibě (dle autorova Twitteru a Facebooku se blíží jakémusi zbožštění), ale zda to bude stačit na 5 % nutných pro vstup do parlamentu, je velká otázka.
Ačkoliv předpoklady pro vznik liberální varianty tvrdé levice zůstávají v Česku velmi omezené, nepochybuji, že Stropnický může ve finále Zelené k úspěchu v parlamentních volbách přece jen dovést. „Manžel říkal, že do Evropskýho parlamentu bude volit Zelený, Svobodný, nebo Piráty, protože jsou všichni mladý a neokoukaný a nezkorumpovaný,“ shrnula před časem moje kamarádka uvažování běžného zmateného voliče, který nečte volební program a je tak schopen se rozhodovat i mezi stranami, jež se vzájemně popírají. Lidé mnohdy neuvažují racionálně a dojem je silnější než obsah, což může být pro charismatického hezouna ze Žižkova výhodou.
V jeho vlastním zájmu by však bylo v tuto chvíli poněkud otupit nejostřejší hrany svého politického přesvědčení, protože ne všechno, čemu tleskají jeho levicově založení spolustraníci, bude schopné skousnout celorepublikový elektorát. Stropnického působení na magistrátu, stejně jako i jeho předvolební projev, však ukazují, že má jiné plány. Jestli to bude sukces, to teprve uvidíme, ale jízda to bude rozhodně.
Autora blogu Vinohradská kavárna můžete sledovat na Twitteru a na Facebooku.
