čtvrtek 7. ledna 2016

Budovali jsme Islámský stát. A to dřív, než to začalo bejt cool


Autobiografické knihy bývalých britských islamistů Eda Husaina a Maajida Nawaze jsou klíčovým zdrojem informací pro pochopení, proč je zpolitizovaný výklad radikálního islámu natolik přitažlivý nejen pro mladé lidi bez perspektiv na okraji evropských velkoměst, ale i pro inteligentní jedince, jež by mohli patřit k evropské elitě. A to navzdory tomu, že od vydání první z nich již uplynulo deset let a Islámský stát se mezitím stal realitou.

Britští aktivisté Ed Husain a Maajid Nawaz jsou nejlepšími přáteli z dětství. V mládí se oba setkali v řadách islamistického hnutí Hizb-Ut Tahrír a v mešitách na okraji Londýna horovali za vytvoření islámského státu, který by fungoval zcela v souladu s radikálním výkladem islámu a skoncoval s neokolonialismem dekadentního západního světa. Když se Husain rozhodl po několika letech aktivního členství hnutí opustit, přerušili spolu veškerý kontakt. O mnoho let později to byl ale právě Husain, kdo Nawazovi pomohl najít nový smysl života po té, co se i on stal mezi islamisty odpadlíkem – a spolu se svými fanatickými soudruhy tím přišel i o manželku, velkou část rodiny a drtivou většinu přátel.


„Být muslim bylo prostě najednou cool,“ popisuje v knize The Radical (2012) bývalý islamista Maajid Nawaz svou cestu k politickému islámu. Spolu s Edem Husainem, autorem knihy The Islamist (2007) dnes působí jako protislamistiičtí a protiextremističtí aktivisté.

Dnes oba působí jako protiextremističtí aktivisté, podíleli se na založení protiislamistického think-tanku Quilliam a proti zpolitizovanému výkladu islámu bojují se stejnou vervou, jako jej kdysi hájili. Jejich životní vzpomínky zachycené v knihách The Islamist a The Radical nabízejí klíč k pochopení, jak islamisté vlastně uvažují – a proč jejich učení podléhají nejen mladí lidé bez perspektiv.


Byl jsem mladistvým islamistou


Když se Husain a Nawaz poprvé setkávají na předměstí Londýna coby aktivisté Hizb-Ut Tahrír, vedou každého z nich k svatému boji za obnovení chalifátu docela jiné pohnutky. Zatímco bouřliváka Nawaze přivádí do jejich řady neskrývaný rasismus jižní Anglie, intelektuálněji založený Husain hledá v islamismu spíše svou duchovní cestu.

Myšlenku, že islám se má stát kostrou pro veškeré politické a společenské uspořádání, sice prosazuje jejich organizace nenásilně, avšak s nevídanou razancí. V době, se tehdejší Československo teprve zbavuje komunismu, aktivisté Hizb-Ut Tahrír šíří svou ultrakonzervativní, nábožensky nesnášenlivou ideologii po prestižních britských univerzitách od Oxfordu po LSE – a ať už jde o v Anglii narozené muslimy, jež jsou posluchači arabštiny, nebo bohaté studenty ze třetího světa, jež v Británii studují techniku či medicínu, islamisté se svou propagandou slaví úspěch.

To, jak jsou islamisté už na začátku devadesátých let zorganizovaní a jejich ideologie a náborové techniky propracované, působí děsivě – a čtenář se tak místy přistihne při radostném pocitu, že dnešní problémy s terorismem a mezinárodním džihádem jsou v Evropě vlastně mnohem menší, než by při pohledu do útrob islamistických hnutí mohly být.

Zlomovým okamžikem, který se objevuje v obou knihách, je smrt černošského spolužáka obou hlavních hrdinů, k níž dojde při pouliční bitce před jejich školou. Zatímco Husain se v tu chvíle obrací k nepolitickému pojetí islámu, Nawaz se v ideologii ještě silněji utvrdí a pomáhá Hizb-Ut Tahrír vyvážet do světa. Z nenávistného světonázoru jej paradoxně vyléčí až čtyři roky v egyptském vězení, kde spolu s islamisty trpí v nelidských podmínkách také egyptští liberálové a socialisté. Když pak v roce 2011 arabské jaro smete Mubarakovu diktaturu, kritizuje ji Nawaz coby britský aktivista již z liberálních a lidskoprávních pozic.

Modlitba v rytmu hiphopových beatů


The Islamist i The Radical nejsou jen knihy o islamismu, ale zejména o rasismu, cestě z ghetta a odvrácené straně prosperující Evropy. Příklon k radikálnímu výkladu islámu je jak pro Nawaze, tak pro Husaina prostředníčkem vztyčeným vůči společnosti, která je vyděluje ze svého středu. Zejména silný je tento narativ v případě Nawaze, jehož cesta k islamismu je dlážděná pouličními bitkami s britskými neonacisty a poslechem hiphopu, v němž tou dobou hrají silnou roli afroameričtí konvertité jako Brand Nubian. „Moje víra najednou nebyla náboženstvím zaostalých vesničanů, za kterou bych se musel stydět nebo omlouvat,“ píše ve svých vzpomínkách. „Být muslim bylo prostě najednou cool.“

Maajid Nawaz, autor knihy The Radical.

Pro vykořeněné chlapce z britských muslimských rodin, kteří nejsou ani Brity, ani (jako jejich rodiče) Pakistánci či Bangladéšany, se tak islamismus stává ideologií, která nabízí recept na spravedlivější a spokojenější svět – podobně jako jej komunismus nabízel mladým sekularizovaným židům ve střední a východní Evropě v první polovině dvacátého století. Islamismus pro ně představuje vidinu světa, kde barva kůže nebude hrát roli, a kde budou muslimové nikoliv rovnoprávnou, ale dominantní složkou společnosti.

Ve svém zahraničně-politickém rozsahu pak navazuje na dlouhou tradici antiimperalismu a antikolonialismu, kde se protíná s řadou levicově orientovaných ideologií; apelem na vytvoření islámského státu se snaží překonat příkoří, která ve třetím světě napáchal imperialismus – a jehož dědicem byli donedávna brutální sekulární diktátoři. Právě kritika toho, jak západní státy podporují diktátory typu Kaddáfího a Mubaraka (v jehož věznicích ostatně strávil čtyři roky i Nawaz) a jak nešikovně vedou kontroverzní války v Íráku či Afghánistánu, tvoří jeden z pilířů, na nichž islamistické spolky staví přitažlivost své ideologie.

Obě knihy zároveň ukazují, že islamismus je ve skutečnosti moderní a navzdory svému původu velmi „západní“ fenomén. Příklon k radikální ideologii je totiž pro oba mladé muže revoltou nejen proti britské společnosti, ale do velké míry i proti vlastním rodičům. „Pokud chceš dělat politiku, přidej se k Labor Party,“ říká mladému Husainovi jeho zklamaný otec, když se dozví o jeho členství v islamistickém hnutí.

Ani jeden z dvojice autorů nedědí islamismus po rodičích, ale spíše jej přebírá od svých vrstevníků. Husainův bangladéšský dědeček je sice význačným muslimským klerikem, ale mladí britští islamisté jeho sice konzervativním, ale nenásilným a zkostnatěle tradičním výkladem náboženství pohrdají. A Nawazova matka původem z Pakistánu je pak vysloveně liberální a emancipovanou ženou a synův příklon ke konzervativismu chápe jako vlastní selhání.

Rasismus není řešení


Pro debatu ohledně integrace přistěhovalců z muslimských zemí, jež se v důsledku islamistického terorismu a uprchlické krize stává ústředním tématem i ve střední Evropě, je zásadní to, jakou roli hraje v příběhu britských islamistů rasismus. Na jednu stranu jsou to právě projevy rasismu – ať už lidového, v podobě napadání či pohrdání ze strany okolí, nebo institucionálního, v podobě šikany ze strany policie – co diskurz islamistů posiluje. Na druhou stranu je to ale právě neustále obviňování z rasismu, čím se islamisté snaží umlčet své protivníky. „Zcela vědomě jsme naše politické požadavky kryli jako náboženská témata a multikulturalismus. Veškeré výtky jsme shazovali ze stolu s tím, že jde o projevy rasismu a bigotnosti – a byli jsme úspěšní,“ popisuje Nawaz jednu z taktik, pomocí níž Hizb-Al Tahrír šíří své myšlenky na britských univerzitách.
Ed Husain, autor knihy The Islamist.
Z vyprávění obou mužů tak mimo jiné vyplývá, že jedinou správnou cestou je, aby západní společnost přistupovala k muslimům jako k rovnoprávným členům své společnosti – což znamená nejen to, že nesmějí být tlačeni do role občanů druhé kategorie, ale také fakt, že nesmějí mít z titulu své odlišnosti žádný prostor pro hlásání nenávistných myšlenek, který by byl i nemuslimských organizací automaticky nepřijatelný.

V situaci, kdy se bývalé sny Nawaze a Husaina staly skutečností a na troskách Sýrie a Iráku stojí skutečný Islámský stát, se knihy The Islamist a The Radical stávají povinnou četbou pro každého s alespoň částečným zájmem o radikální výklad islámu. Na otázku, kterou si čtenář při vyprávění bývalých islamistů stále musí klást, tedy jak se mají západní společnosti snažit vzestupu jejich ideologie čelit, však knihy nenabízejí jednoznačnou odpověď. Jasné je jen jediné, a to že snaha hledat v muslimech kolektivního viníka – jak se o to snaží leckteré islamofobní hnutí – je však pouze a pouze vodou na mlýn všech islamistů, ať už své svěřence verbují v bruselském Molenbeeku nebo v posluchárnách předních britských univerzit.

Knihy The Radical a The Islamist nejsou k dostání v překladu do češtiny, čtenář zdatný v angličtině je však může zakoupit do čtečky přes Amazon či zapůjčit v některé z českých univerzitních knihoven. Maajid Nawaz i Ed Husain jsou aktivní i na Twitteru a Vinohradská lumpenkavárna je doporučuje sledovat.


Autora blogu Vinohradská kavárna můžete sledovat na Twitteru a na Facebooku.