Dlouhotrvající neplacené stáže na plný úvazek jsou
standardem v zahraničí a postupně se jimi stávají i v Česku. To, co
se může zdát jako zajímavý způsob, jak získat praxi ve vysněném oboru, je
přitom selháním trhu, které vede k neefektivitě a neblahým sociálním
důsledkům. Existenci neplacených a poloplacených stáží je třeba regulovat a
vyžadovat i u nich uplatnění minimální mzdy. Je však třeba mít na paměti, že
žádná regulace nedovede problém kompletně vyřešit, neboť řeší symptomy a
nikoliv původ problému. Na vině je především uvažování lidí a jejich ochota
pracovat zadarmo - i kdyby to nedávalo žádný smysl.
Rakovina pracovního trhu
„Je to vlastně
win-win situace,“ vysvětluje znalecky postarší kolega ze sportovní redakce,
zatímco čekáme na letní zahrádce na pivo. „Když to řeknu trochu drsně, jste pro
nás sice levná pracovní síla, ale sami se zase naučíte, jak ta redakce funguje,
abyste v ní jednou mohli normálně pracovat.“ Mlčky přikyvuju a pozoruju
zrzku, která se ohání za barem. Třeba taky studuje na Karlovce. „Já sem před
dvaceti rokama taky začínal jako elév, a kde dneska sem,“ dodává žoviálně budoucí
kolega a zanoří do pivní pěny svůj nos, který tvarem připomíná fotbalovou
mičudu. Začíná léto 2012, ulice Prahy žhnou třicetistupňovými vedry a přede
mnou je neplacená dvouměsíční stáž v jedné redakci, po které ze mě má
vyrůst plnohodnotný novinář.
Ptáte se, proč jsem pracoval zadarmo? Důvod byl jednoduchý. Chtěl jsem v oboru získat praxi, a nejsnazší způsob, jak přesvědčit firmu, aby mě zaměstnala, bylo zkusit ze začátku pracovat zadarmo. A nedělal jsem to tak sám. Absolvovat někde neplacenou stáž je zvykem mnoha vysokoškolských studentů nebo přímo absolventů. Nabídnout se pro práci zadarmo a na oplátku získat zkušenost zdánlivě vypadá jako oboustranně výhodný (tedy win-win) obchod, kdy firma po krátkém zaučení během neplacené stáže buďto získá šikovného zaměstnance, nebo mu alespoň svou referencí umožní najít práci jinde.
A když v létě roku 2012 upíjím své pivo na letní
zahrádce a bavím se s budoucími kolegy, není to poprvé, co pracuji jako
neplacený stážista. Během studia na vysoké škole jsem neplacených nebo
poloplacených stáží absolvoval několik a až na jedinou výjimku, kterou byla
práce pro jednu komunikační agenturu v Německu, jsem měl štěstí. Neplacená
stáž nikdy netrvala dlouho, firma mě během neplacených dní opravdu zaučovala
nebo si testovala, jestli mám všech pět pohromadě, a po stáži vždy následovala
nabídka placené pozice – většinou standardní brigády v dané firmě. Chování
těchto firem bylo fér a v momentě, kdy jsem začal vykonávat standardní
práci, mě za ní taky náležitě ohodnotily. Jasně, taky jsem občas dělal rutinu –
ale když jsem coby placený brigádník s odpovídající hodinovou mzdou přepisoval zprávy z ČTK, nikdo se netvářil,
že tím ze mě vytvoří druhého Peroutku.
Jenže ne vždy je realita tak zářná. Mnohé neplacené stáže nejsou
žádné „win-win“ dohody.
Stáže jsou v pořádku pouze do té míry, dokud je firma
využívá pro to, aby si zaměstnance víceméně otestovala, umožnila jim si práci
na pár týdnů prostě vyzkoušet, a případně je zaučila pro nejnutnější úkony,
které se nelze naučit jinde. Nechci systém neplacených stáží odsuzovat v
principu, protože člověk se díky nim může dostat k zajímavým pracím, ke
kterým by se jinak neměl šanci dostat. Pokud jsou neplacené stáže časově
omezené a vázané na reálnou možnost vzniku pracovního místa, jsou vhodným
prostředkem, jak zpružnit pracovní trh. Pokud se ale stane standardem pracovat
zadarmo po celé měsíce na plný či poloviční úvazek, je to jasná známka toho, že
s pracovním trhem je něco špatně. V takovém případě začínají negativa
převažovat a situace se stává svého druhu selháním trhu. Je ekonomicky
neefektivní, má znatelné sociální důsledky a zvýhodňuje firmy a instituce,
které se nechovají férově. Jinými slovy, pokud se neplacené stáže, v jádru
prospěšná věc, vymknou kontrole, mohou působit doslova jako rakovina pracovního
trhu. A jak ukazuje praxe v mnoha západních zemích, leckde už metastáze dospěla
do kritického stadia.
Hledáme motivované stážisty (zn. s bohatými rodiči)
Lucemburské náměstí v Bruselu je magické místo. Zvláště,
když je čtvrtek a v kapse vás tlačí dost peněz na to, abyste si vedle
hutného belgického piva stihli dát i mastný kebab, do kterého vám Turek podle
místního zvyku přisype i hranolky. Zlaté dny náměstí, které se otevírá přímo
před budovou Evropského parlamentu, jsou už dávno minulostí, ale i když vám zde
už dnes práci nikdo nedá, jako hlavní místo sociálních kontaktů funguje „Plux“
dodnes. Každý týden se tu schází bruselský prekariát složený z poloplacených
či neplacených stážistů, kteří se v bruselské eurobubble, živoucím
ekosystému Evropských institucí a na ně napojeného soukromého a neziskového
sektoru, snaží nastartovat slibnou kariéru úředníka, lobbisty, či právníka.
 |
| Mladý profesionál před budovou Evropského parlamentu v Bruselu. Scéna ze seriálu Eurobubble. |
A je to právě bruselský pracovní trh absolventů, na němž se
potkávají mladí lidé s diplomy z nejlepších škol v Evropě, co dobře
ukazuje, jak to vypadá, když se fungování neplacených stáží vymkne kontrole.
„Ekonomika stážistů“ se stala nedílnou součástí evropské bubliny, a její
karikatura z pera satirického serveru Prigl není
moc daleko od pravdy. „Kdyby byli všichni bruselští stážisté v odborech a
vyhlásili stávku, celé město by to paralyzovalo,“ cituje jednoho
z bývalých stážistů Politico
Europe, server zaměřený zprávy z prostředí Evropských institucí.
Na přesyceném pracovním trhu v Bruselu, Londýně, ale i
mnoha dalších městech Západní Evropy stážování mnohdy trvá ne týdny, ale měsíce
či v nejhorších případech dokonce roky. Není výjimkou, kdy šestiměsíční
neplacenou stáž vypíše cynicky třeba i velká nezisková organizace, jež houževnatě
bojuje proti „kořistnicky nízkým“ mzdám ve třetím světě. Neplacení či
poloplacení stážisté ve firmách, redakcích či poradenských kancelářích během
své práce dělají standardní práci placeného zaměstnance - aniž by byli jako
standardní zaměstnanci placení. Ti šťastnější pak dělají alespoň kvalifikovanou
práci, která jim snad jednou umožní se ze začarovaného kruhu dostat. V horším
případě ale stážisté jen stojí u kopírky nebo vytváří stále stejné tabulky
v excelu a krom (zdánlivě) zajímavé položky v životopise si ze stáže
nic neodnesou. Zaměstnavatele jejich práce nic nestojí – tak proč by je něco
učili? Proč by ztráceli čas tím, že na ně budou delegovat složitější práci, na
které se třeba může i něco pokazit? Jednodušší je vše podstatné nechat kmenovým
zaměstnancům a stážistovi přenechat tu kopírku nebo excel – vždyť stejně za pár
měsíců odejde a místo něj se nabere jiný naivní absolvent! Na těch opravdu
přesycených trzích je navíc standardem stáže takzvaně řetězit; pokud skutečně
nemůžete najít práci, vezmete zavděk klidně i další neplacenou nebo
poloplacenou stáží. Ze začarovaného kruhu na sebe navazujících stáží se pak
někteří vůbec nemohou dostat. Jak situaci popsali redaktoři
BBC: seznamte se s těmi, kdo jsou stážisty navždy.
Ale to samozřejmě není to nejhorší. Neplacené stáže
samozřejmě nejsou zadarmo; i když několik měsíců pracujete zadarmo
s nejistou vyhlídkou, že nabídka práce vůbec kdy přijde, pořád musíte
někde bydlet a něco jíst. Absolvování stáže se tak stává nákladovou položkou,
kterou si každý nemůže jen tak dovolit. Ty nejprestižnější stáže v Londýně
či dalších evropských velkoměstech jsou pak vyhrazeny studentům z lépe
situovaných rodin, zatímco ti méně šťastní si na stážování berou půjčku (často
už druhou, po půjčce na studium). A absolventům z chudších rodin tak
nutnost absolvovat stáž zdarma může přímo zabránit ve společenském vzestupu, a
rozevírá tak nůžky ve společnosti. Asi nejlépe tento absurdní systém vykreslil příběh
Davida Hydea z Nového Zélandu, který při neplacené stáži v OSN
v Ženevě našel ubytování ve stanu u tamního jezera, a který poté, co se
jeho příběhu chytla média, stáž raději ukončil.
 |
| David Hyde bydlel během své neplacené stáže u OSN v Ženevě ve stanu - než na pozici rezignoval. |
Stážování ale nemá jen negativní sociální důsledky. Je
negativním jevem i pro oko přísného ekonoma, který na sociální důsledky
nehledí a zajímá se pouze o efektivitu. Zvyk pracovat celé měsíce zadarmo je
totiž svého druhu „selháním trhu“ – ne proto, že může mít neblahé sociální
následky, ale protože vede - jazykem ekonomů – k neefektivitě. Řada firem
či neziskových organizací totiž na zaměstnávání neplacených stážistů staví svůj
obchodní model. Zaměstnává je i na pozice, jež by normálně nikdy neobsadila,
protože by si to nemohla dovolit nebo by daného zaměstnance mohla v klidu
postrádat. Po ukončení stáže pak na danou pozici vezme opět jiného, dalšího
neplaceného stážistu. Často tak dochází k situaci, kdy se mladí lidé prostřednictvím
stáží zaučují (pokud se vůbec zaučují) na pozice, které vlastně neexistují (a
existovat nebudou) a zároveň tak udržují při životě leckdy i firmy a
organizace, které by bez podceněné práce neplacených stážistů nikdy nemohly
existovat. Zatímco firma či organizace z laciné pláce profituje, neplacené
stáže pokřivují trh a zároveň tím působí nezanedbatelné sociální důsledky.
Vadný systém neplacených stáží přitom jejich zastánci mnohdy
brání tou nejlacinější argumentací z arsenálu tzv. korporátního bullshitu:
vypisováním neplacených stáží vlastně absolventům prokazujeme službu, protože
jim umožňujeme získat praxi a položku do CV. Regulovat neplacené stáže (nebo je
dokonce zakázat) přitom není správné, protože studenty přece nikdo nenutí
pracovat zadarmo, to oni chtějí. A když se stáže zregulují, tak některé
z nich zaniknou, a to bude ještě horší! A moje nejoblíbenější nakonec:
stáže vypisujeme bez ohodnocení, protože chceme zaujmout motivované stážisty,
kteří to nebudou dělat pro peníze. Není přitom třeba dodávat, že motivaci
k tříměsíční neplacené stáži v cizí zemi získává lépe dobře
zaopatřený syn rodičů ze střední vyšší třídy, který vystudoval magistra
v zahraničí, než naivní student Karlovky, který bydlí na koleji Větrník. Snaha
získat „motivované stážisty“ tak cynicky zastírá fakt, že mnoho studentů si
takovou stáž jednoduše nemůže dovolit.
Co je ale hlavní: výše zmíněné argumenty přitom ukazují, že
jejích autor vlastně nechápe, jak vůbec neplacené stáže vznikají a fungují.
Když vše souvisí se vším
„Pokud někdo je ochotný pracovat zadarmo, a firma je ochotná
ho zadarmo vzít, tak kde je problém?“ píše mi na Facebooku pod status o
neplacených stážích můj kamarád, který se prohlašuje za libertariána. Problém
zde bohužel je, a dvojí. Proč mají neplacené stáže negativní důsledky nejen
v sociální, ale i ekonomické oblasti, už jsem popsal. Jak ale
k tomuto jevu dochází?
Zaprvé, stáže jsou obchodem s naivitou a neznalostí lidí.
Do neplacených stáží vede studenty víra v to, že se jimi něco naučí. A to
je něco, co se ohodnocuje podstatně hůř, než když před vás někdo postaví standardní
smlouvu s popisem práce a mzdovým výměrem. Opravdu mě stáž něco naučí, nebo budu vařit kafe? Kdyby stážisté znali reálnou
situací v odvětví a firmě, často by se do leckterých neplacených stáží ani nepustili. Problém je ale v tom, že řada z nich ani možnost volby nemá.
Zadruhé, na trhu souvisí všechno se vším. Firma, která
využívá neplacených stážistů (i když ví, že je nic kloudného nemůže naučit),
získá konkurenční výhodu nad firmou, která se tak nechová. A absolvent, který
neplacenou stáž přijme, vystrčí jiného absolventa, který by si třeba neřekl o
příliš vysoký plat, ale který si nemůže dovolit pracovat zadarmo. Jinými slovy,
neplacená stáž není jen záležitostí mezi stážistou a firmou, ale ovlivňuje celý
trh, a má tak tendenci se rozšiřovat. Pokud se stane využívání neplacených
stáží normou, absolventi ani firmy nebudou mít možnost volby; firma, která
stážisty nevyužije, ztratí svou konkurenceschopnost, a absolvent, který nechce
pracovat zadarmo, bude mít stále zúženější možnosti výběru. Oproti klasickému
střetu poptávky s nabídkou (který je pro trh samozřejmě zdravý) je zde
třeba vzít v potaz fakt, že nikdo nemůže pracovat zadarmo dlouhodobě; když
je někdo schopný pracovat rok zadarmo, protože ho ještě pořád živí rodiče,
vytváří de facto nekalou konkurenci těm, kdo si to nemohou dovolit. Bohatí
stážisté vytlačují chudé, a ti, co pracují zadarmo dobrovolně, nutí zadarmo
pracovat i ty, co by si tento zážitek nechali rádi ujít.
Když vzpomínám na své roky strávené ve zmíněné pražské
redakci, mám na paměti jedno léto, kdy přišel od šéfeditora poměrně stručný
e-mail, že přes červenec a srpen žádné směny pro elévy nebudou. My, elévové, jsme tehdy ve firmě regulérně pracovali jako standardně ohodnocení brigádníci a řada lidí si na léto plánovala cesty
a výlety s tím, že část léta bude pracovat v Praze. Proč tehdy redakce
jen na omezenou dobu systém zrušila? Objevilo se totiž velké množství studentů
žurnalistiky v Brně, kteří měli povinnost před absolvováním studia vykonat
dvou či tříměsíční praxi, a oslovili redakci s tím, jestli by v ní
přes léto nemohli pracovat. Naši práci, která mnohdy spočívala v prostém
přepisování textu, by asi sám od sebe nikdo zadarmo nedělal – ale když naše
brněnské kolegy tlačila neúprosná potřeba dolovat kredity, neměli na výběr a
stáž zadarmo rádi absolvovali. Odnesli jsme to ale i my, kteří jsme přes léto
přišli o práci – respektive moji kolegové, neboť já se tehdy už s profesí
novináře pomalu loučil.
Navzdory představě mého libertariánského kamaráda tedy
uzavření neplacené smlouvy skutečně není jen záležitostí mezi zaměstnavatelem a
stážistou. Stáže je nutné regulovat, a v nejlepším případě nepřipustit,
aby se na ně (s výjimkou krátkých, měsíc či dva trvajících) nevztahovala
minimální mzda. „Ale chápeš, že když budeš stáže regulovat, tak některé
z nich zaniknou, a ten tvůj absolvent bude na podpoře?“ Ptá se mě můj
kamarád. A ano, to je skutečně validní argument proti minimální mzdě – že vede
k zániku pracovních míst. Jenže v případě stáží je minimální mzdu
třeba vyžadovat ne přesto, že některé stáže zaniknou, ale právě proto, aby
některé stáže zanikly. Protože pokud firma za stážistická místa není schopná
zaplatit ani minimální mzdu, tak tato místa na existenci jednoduše nemají nárok.
A absolventi, kteří budou místo stáže na podpoře, budou muset rekvalifikaci
nebo místo v jiném sektoru hledat hned – což je pořád lepší, než ji hledat
po tom, co jste část úspor utopili stážováním v sektoru, kde žádná
pracovní místa nevznikají.
Závod ke dnu nezreguluješ
Je zřejmé, že neplacené stáže s sebou nesou řadu
negativ a jejich existenci je třeba regulovat, aby se nevymkly kontrole. Regulace
ale bohužel nikdy nedokáže vyřešit vše. Regulace totiž nikdy nefunguje
dokonale. Zaprvé, každou regulaci jde obejít. I v tom legendárním Bruselu
může firma oficiálně zaměstnat stážistu jen
na 6 měsíců a musím mu platit alespoň
cca 750 euro (což je v Bruselu takměř na hranici přežití). Jenže omezení
neplatí, pokud zaměstnáváte studenty, kteří mají stáž jako součást studia –
jako kdyby taková stáž nevedla ke stejnému důsledku, jak ukazuje výše zmíněný
příběh brněnských studentů žurnalistiky. Anebo můžete být zahraniční firma, která
stážistu zaměstná (nebo spíše tedy nezaměstná) v jiné zemi EU a vyšle ho
do Bruselu jakoby na zahraniční cestu -
s platem třeba 400 euro. Ano,
je dobře, aby regulace existovala. Kdyby v Bruselu žádné omezení
neexistovalo, byla by situace ještě horší. Ale spásu v ní hledat nejde.
Hlavním problémem je totiž fakt, že někdo o práci bez mzdy
má vůbec zájem, že ji vůbec je schopen akceptovat. (Což, když už jsme u toho,
lze jen v případě, že vás někdo živí nebo žijete na dluh.) Problém bude
existovat dál, dokud budou existovat lidé ochotní pracovat zadarmo pod falešnou
vírou, že je někdo zaučuje. A trh si vždy najde způsob, jak regulaci obejít. A
ti, kteří budou přijímat práci zadarmo, budou tahat dolů i ostatní. A bez
tučného kapesného závod ke dnu nepřechytračí nikdo.
Pokud se chceme vyhnout rozšíření neplacených stáží, je
třeba si přiznat, že pracovat zadarmo není v pořádku. Že pracovat zadarmo v drtivé
většině případů neznamená vzdělávat se, ale vykonávat práci, která vás moc
nenaučí, pro zaměstnavatele, který nevytvoří místo, kde byste svou kvalifikace
mohli uplatnit. Smiřme se s tím. Práce zadarmo je pokřivenou cenou – ale
nepřestává být cenou. A jednou z jejich funkcí je informační hodnota. A
musíme si přiznat, že v odvětví, kde se pracuje zadarmo, prostě práce není. A
nemá cenu zde ztrácet čas.
A měli bychom ukázat prstem na firmy, instituce a neziskové
organizace, které falešné víry studentů zneužívají ve svůj prospěch, a volat je
k odpovědnosti. A měli bychom poklepat na rameno našim kamarádům, přátelům
a známým, kteří ve falešné víře pracují zadarmo, a říct jím – děláš ze sebe
blbce, a odnáší to za tebe i ostatní, kteří si práci zadarmo dovolit nemohou.
Hlavním důvodem, proč k rakovině na trhu neplacených
stáží dochází, totiž není nedostatečná regulace, ale charakter lidí a jejich
ochota závodit až ke dnu.
